Když letíme

„Antaam bude vládnout Antivě. A Treviso se naučí, kde je jeho místo.“

Hlas byl kontrolovaný, ne klidný. Baryton s příměsí skřehotání, zkušený v okřikování podřízených. Teď se rozléhal po střechách prostřednictvím magické projekce, zařízení zanechaných dávno zaniklými říšemi. Každodenní všudypřítomná připomínka okupace. Z toho, jak to bylo snadné, panovalo zklamání – jak ze strany utlačovaných, tak utlačovatelů.

„Mám zvednutou nohu, Treviso. Nemusím ji ale dávat dolů. Poslechni.“

„Předbíhá se!“ Stříbrovlasý a mrštný Neri de Acutis se hnal za hlasem po střešních taškách. Přeskočil uličku, při dopadu udělal rychlou otočku a zachytil svou ebenovou hůl mezi hliněnými cihlami komína. Ukázka signalizovaná vyšívaným heraldickým vzorem na jeho koženém oblečení. Byl starou antivanskou Vránou, potomkem téměř nejstarší z nich. „Řezník se vysmívá národu, ale my jsme tady, abychom mu to znepříjemnili!“

„Dávej pozor, kam šlapeš, Neri,“ usmála se jeho sestra Noa, když ho dohnala. Byla stejně mrštná, stejně stříbrná a podle tónu hlasu ji to nijak neohromilo. „Nic mu neznepříjemníme, když jim padneš do rukou.“ Její varování přerušil rachot dole, jak se půltucet ramenatých postav prodíralo zabarikádovanou uličkou. „Na svou velikost jsou rychlí.“

„Ne dost rychlí,“ usmál se Neri. „Proto je čas na trochu elegance.“

„Kithtaam!“ zařval do úzké uličky Antaamec, popelavý a velký i na jejich poměry. Jeho rohy byly téměř stejně široké jako průchod a zakončené bílou a rudou barvou, jedovatou na dotek. Nebyl oběma Vránám cizí: Kaathrata Bič, známý svou brutalitou už od časů dobytí města. Zbytek Antaamců se při jeho volání zastavil a skrčil se, jak procházel kolem. Jeho přítomnosti se zjevně báli ještě víc než jeho hodnosti. „Běží po střechách, hlupáci! Držte se jich, nebo vás zbičuju tak, až vám sleze kůže ze zad!“

Neri cvakl jazykem. „Není divu, že je Řezník krutý, když jeho poskoci takhle zacházejí se svými lidmi.“

„Vojenští vůdci vládnou prostřednictvím strachu,“ řekla Noa. „Víme, jak odpovědět. Běž!“ Když přeskočila na další střechu, schválně přes ni hodila uvolněnou tašku tak, aby se Antaamovi roztříštila u nohou.

„Támhle!“ ušklíbl se Kaathrata a očima sledoval stíny, které teď letěly ke středu města. Při pronásledování štěkal rozkazy. „Shromážděte za mnou batalion! Budete se dívat, jak ženu svou kořist!“

Vzduch naplnil další váhavý rozkaz. „Poslušnost bude odměněna, Treviso. Můžeme vést, nebo můžeme drtit.“

„Alespoň Kaathrata vypadá, že ho to baví,“ řekl Neri zklamaně. „Zloduch, který hraje svou roli, je užitečnější.“

„Tady střechy končí,“ řekla s vážností v hlase Noa. Došli až na konec natěsnaných domů ve středu Trevisa. Na další střechy už nebylo tak snadné přeskočit. Před nimi byl strmý sráz ke kanálům a mostům, které lemovaly hlavní tržiště na velkém obecním náměstí, obvykle zaplněném kupci z celé Antivy. V době okupace Antaamem už méně a v tuto hodinu zcela prázdném.

„Náš přítel je nám v patách,“ řekl Neri. „Je čas se proletět.“

Na okraji střechy se nacházel mohutný dřevěný sloupek pokreslený černým inkoustem: silueta vrány s roztaženými křídly. Pokud by o ni člověk nevěděl, těžko by si ji všiml, ale pro zasvěceného to bylo jasné znamení. Na vrcholu sloupku bylo ukotveno tenké lano, které mizelo v soumraku, šikmo dolů k jednomu z mostů.

Neri si z paže stáhl kožený řemínek a omotal ho kolem lana. „Připravena?“

„Vždycky,“ řekla Noa a chytila se ho za pas.

Odrazili se od sloupu do prázdna a klouzali po laně. Díky celkové váze klesali velmi rychle. Překonali prostor mezi velkým domem a kamenným mostem daleko před Antaamem, ale přistání bylo tvrdé. Noa se převalila do podřepu, zatímco Neri se za pomoci své hole snažil najít stabilitu.

„Moje kolena už nejsou, co bývala,“ ušklíbl se.

„Říká se tomu 'staroba'.“

„Jsem jen o dva roky starší než ty.“

„Neměla jsem na mysli věk.“

„Chovej se slušně, Treviso, a vyplatí se ti to. Chceš, abych byl i nadále velkorysý.“

„Tak co?“ zeptala se Noa a vytáhla bratra nahoru, „ukážeme jim, jak se chováme?“ Neri přikývl a oba se ve spěchu vydali přes most.

Když však míjeli velkou zdobenou padací mříž na konci tržiště, zdálo se, že Neri klopýtl a podlomilo se mu koleno. Noa ho chytila za paži, ale vypadalo to, že mu chybí síla. Najednou vyhlíželi bezradně, jako by je dostihl nejen Antaam, ale i každý jeden jejich rok života.

Kaathrata došel na otevřený konec mostu a pohledem probodával obě Vrány. Ušklíbl se, pokynul svým mužům, aby zastavili, a okázale zvedl válečné kladivo k rameni, aby zdůraznil jeho váhu. „Došel vám dech?“ zavolal. „Nebo vám došel čas, jako vašemu městu? A brzy i celému světu.“ Ohlédl se, jako by se chtěl ujistit, že se na něj jeho nohsledi dívají, a pak se vydal přes most. Zasmál se a zvedl kladivo do výšky.

Neri a Noa ho pozorovali z opačné strany padací mříže. Mříže označené černým inkoustem, s malou siluetou vrány s roztaženými křídly. Pokud by o ni člověk nevěděl, těžko by si ji všiml, ale pro zasvěceného to bylo jasné znamení. Stejně těžko viditelná byla dvě lana se smyčkou na zemi před nimi, silná jako ta, která právě nesla jejich váhu. Konce těchto lan však nebyly ukotveny k žádné střeše. Táhla se až do prostoru nad padací mříží a byla upevněna mezi ozubená kola.

Noa počítala Kaathratovy kroky, měřila jeho rychlost, a jakmile Antaam prošel pod mříží, kopla do páky, která ji spustila dolů. K dokonalosti chyběl malý kousek. Když železná brána spadla, lana vystřelila nahoru. Jedno z nich zachytilo Kaathratovu pravou ruku a zastavilo pohyb kladiva. Druhé se mu omotalo kolem pasu. Náhlé přerušení Kaathratova útoku vystřídal tichý moment překvapení. Nestačil ani vykřiknout, takže v tichu nad vodou kanálu zazněl jen zvuk praskajících kostí. Bič byl svázán.

Kaathrata po nárazu do padající brány už jen stěží zalapal po dechu. Jeho muži doběhli na druhou stranu, cestu jim však zatarasila zavírající se mříž a jejich vlastní nadávající vůdce. „Zvedněte to!“ zařval. „Držte to--“

Lana se napjala, zaryla se mu do žeber a hrozila, že ho úplně zvednou do vzduchu. Několik rukou popadlo mříž, která tak nespadla až úplně na zem. Kaathratovi muži ji s velkým úsilím zvedli do výšky pasu, aby jejich vůdce – třebaže byl stále svázaný – mohl získat relativní pevnou půdu pod nohama.

Neri se postavil a nenuceně narovnal kůži na paži, kterou Noa před chvílí tak pevně uchopila.

Kaathrata zlostně hleděl. „Lež,“ ušklíbl se. „Vrány jsou lháři.“

„Umělci,“ opravila ho Noa. „V tom je rozdíl.“

„Tak jste mě dostali,“ řekl Bič. „Čeho si myslíte, že tím dosáhnete? Řezník Daathrata drží vaše město pevně v rukách. A v čele každého kithtaamu stojí někdo stejně silný jako já. A brzy ještě silnější.“ Uchechtl se, jako by právě řekl nějaký vtip. Na druhé straně mostu se shromáždili další jeho muži, několik desítek se jich blížilo k bráně, připraveni ji zcela zvednout. „Ten, kdo vás poslal mě zabít, vás jen využil. Jste blázni.“

„Tebe?“ řekl Neri a zakroutil hlavou. „Ty nejsi náš cíl.“

Městem se ozval výbuch. Ne na dohled, dokonce ani ne blízko. Došlo k němu u brány, kde měl Antaam posádku. Tam, kde měl základnu Kaathrata Bič.

„Ty máš jen odvést pozornost,“ dokončila Noa.

Znovu byl slyšet vzdálený hlas, tentokrát však vykazoval mnohem víc emocí. Možná dokonce znepokojení. „Členové Antaamu! Vrány ukazují své pařáty! Vraťte se je zneškodnit! Na můj rozkaz!“

Antaamové spěchající přes most se zmateně zastavili. Zdálo se, že neví, koho mají poslechnout: svého vzdálenému vůdce, nebo spoutaného poručíka.

                „Tak běžte,“ řekl Neri a přezíravě je odháněl rukou. „Slyšeli jste Řezníka!“

                „A slyšeli jste Kaathratu,“ dodala Noa. „Jsou tu další, stejně silní jako on. A nejednají s vámi jako Bič!“

Její slova vyvolala mezi Antaamy rozruch. Úlevu. Strach, díky kterému velel, najednou zmizel. Antaam, který pravděpodobně převezme velení, pokynul ostatním, aby se otočili a následovali ho. Jako poslední na řadu přišli ti, kteří až dosud drželi mříž. Podívali se na Vrány, na svého spoutaného vůdce a poté se připojili ke svým druhům.

                „Zbabělci! Zrádci!“ řval Kaathrata. „Všechny vás nechám st--“

Těžké železo spadlo a za ním Kaathratovo kladivo, které Bič už nedokázal držet. Byl tažen nahoru, až se těsně přitiskl k otvoru, kterým se lana dostala k mechanismu padací mříže. Byl napínán proti ozubeným kolům, ale s každým jeho nádechem se lana utahovala. Netrvalo dlouho a brána klesla až úplně na zem. Kaathrata Bič zůstal viset ve vzduchu bez známek života.

S nacházejícím ránem čeká ptáky velká hostina.

***

Den byl jasný, na trhu bylo rušno a v kavárně to hučelo událostmi z předešlé noci.

„Slyšel jsi--?“

„Viděl jsi--?“

„Pořád tam jsou!“

„Bojují za nás!“

Neri a Noa de Acutis popíjeli amazzacaffe a nasávali do sebe vzrušení shromážděných Trevisanů.

„Víš, kdo tu smlouvu vzal?“ zeptala se Noa.

„Ne,“ odpověděl Neri. „Jiná Vrána, nebo kamarád. Někdo, kdo umí lépe lézt po zdech.“ Poklepal si na hůl a napil se. „Hra pro mladé.“

„Řezník pokračuje ve svém každodenním žvanění,“ řekla Noa a zamíchala si do nápoje znepokojivé množství cukru. „Ale na chvíli jsme ho zastavili. Polovina jeho podivných zbraní skončila v plamenech.“

„Nahradí je, ale nebude to jen tak.“ Neri se zamyšleně posadil. „Když okupaci oslabíme, zaženeme celou věc do kouta, Řezníkovo jméno se konečně ocitne na seznamu cílů a nebude tady nikdo, kdo by ho mohl nahradit.“

„Škoda,“ řekla Noa a usmála se nad svým nápojem. „Ráda bych zabila pár pretendentů.“

Neri úsměv opětoval. „Beru na vědomí. Každopádně teď mají o čem přemýšlet.“ Pozvedl svůj pohár. „Vrány vládnou Antivě.“

Noa přidala: „A Treviso bude svobodné.“