Stíny Minrathousu

Věděl, že magistře bude jedno, jestli si přisedne, tak to prostě udělal.

„Tohle je soukromý stůl--“ pohlédla na pomačkanou uniformu, ošoupané boty a šedý klobouk, z něhož pořád odkapávala voda. „--sire templáři.“

„Dlouho se nezdržím,“ odpověděl.

Magistra vydechnula. „Tak teda další partička.“ Rychlým pohybem ruky pokrytou rubíny přivolala tmavě oděného rozdávajícího.

Tarquin si prohlédl karty, které mu byly rozdány – nepomačkané, nikdy nepoužité a lemované zlatým listem, po nichž mu v dlaních zůstaly zářivé šupinky.

„Co říkáš na ten třpyt? Okouzlující, že?“ Periferně zahlédl mince, jak se rozkutálely po červeném hedvábném ubrusu. „Kvůli tomu jsi tady,“ řekla magistra s plochým úsměvem, „nebo ne?“

„To je vaše úvodní sázka? U stolu se zlatými kartami?“

Magistra zvedla obočí. „Je to víc, než uvidíš za půl roku, templáři.“ Vyložila karty na stůl. „Chceš víc? Schválně, jestli se mi bude líbit, jak hraješ.“

Tarquin vyložil své karty, poté doprostřed stolu posunul tenkou knihu. „Co trochu zvýšit sázky?“

„Vůbec netuším, co to je,“ řekla. Tarquin si všiml nepatrného zablýsknutí v koutku jejího oka.

„Mám jistý kontakt. Lady je velmi chytrá a říká, že obsahuje finanční záznamy obchodů s otroky na černém trhu.“ S lehkostí, s jakou dokáže podvodník vykouzlit úsměv na své tváři, se Tarquin opřel a pohodlně se usadil v sametovém plyši. „Včetně transakcí s kultem Venatori.“

Magistra se uchechtla. „Členové kultu Venatori byli vyhlazeni.“

„Opravdu? Magisterium stále považuje styk s nimi za velezradu. Velezradu, za kterou je magistr vyloučen a zbaven titulů...“

Magistra si poklepala lakovaným nehtem na spodní ret. „Vybral jsi zajímavé karty.“ Její hlas byl ostrý jako právě nabroušená břitva. „Nejspíš jsi nebyl náležitě poučen o tom, jak se tato hra hraje.“

„Myslím, že vím přesně, jak se tato hra hraje.“

Magistra hodila zbytek svých karet na stůl. „Vysoké karty a esa. Skončil jsi, templáři.“ Vstala a naklonila se k němu. „S takovou hrou mě neoblafneš.“ Vzduch kolem jejích sevřených pěstí se rozzářil – byl to zvuk mága shromažďujícího sílu. „A nevyhrožuj mi ve vlastním podniku.“

Objevila se jiskra, bylo slyšet zasyčení a prskání, načež kouzlo zesláblo a úplně zmizelo. Ruka magistry visela ve vzduchu, její magie však byla ta tam.

Tarquin se ušklíbl. „Jste si jistá, že je to stále váš podnik?“

Poprvé od chvíle, co magistra vyvolala rozdávajícího, se mu podívala důkladně do obličeje. „Ty... ty nemůžeš...“ zavrávorala. „Viper je jen přelud.“

Tarquin vložil tenkou knihu zpátky do kapsy svého kabátu. „Podvádění funguje jen tehdy, pokud se řídí podle vašich pravidel.“ Opřel se do židle a ukázal svým kloboukem na magistru. „Západ slunce v Minrathousu je nádherný. Užijte si ho, dokud ještě můžete.“

„Kdo jste? Co chcete? Zlato? Moc?“

Tarquin se ušklíbl. „Zapomněla jste, že jsme Tevinterská říše. Co chceme?“

Za magistrou si rozdávající nasadil kápi. „Všechno.“