Ruiny reality

V arlathanském lese se něco stalo. To bylo Strifeovi jasné, když uskočil před běsnící větví stromu, která mu málem utrhla hlavu. Než aby přišel o hlavu, raději si nechal listy, z nichž se staly zoubkované čepele, pořezat ucho.

Ale nebyla to bolest, co stříbrovlasému elfovi dělalo starost. Ani ony rozpaky z posledních tří dní, kdy bloudil v těchto lesích. Sebevědomě putoval na sever, jen aby zjistil, že celou dobu mířil na jih. Nebo fakt, že si vybavoval, že slunce vyšlo a zapadlo jenom jednou. Nebo matoucí poznání, že jeho časem prověřené a vždy spolehlivé mapě arlathanského lesa – mapě, která detailně popisuje každou skrytou stezku, jeskyni a elfí zříceninu – už nemůže věřit. Rokle, kterou obvykle zdolal za hodinu, mu teď zabrala hodin pět. Jako by se krajina nějak natáhla. Transformovala. Ani ta vražedná větev ho tak moc neznepokojovala. S lesouny, stromy posedlými zuřivými démony, měl co do činění už dřív a nikdy to nebyl žádný problém. Ta čest připadla nevysvětlitelnému pohledu na...

Sebe sama. Strifea. Drápání se ostružiníky, vyhýbání se krvežíznivému lesu s důvěrně známou naléhavostí. Druhé já. Ten druhý elf se schoval za zvětralý kamenný sloup zahalený vinnou révou a letmo nahlédl do kůží potaženého deníku – stejného deníku, který držel i on. Byla to památka morlynského klanu, předávána z generace na generaci. Jejich archivář jej předal Strifeovi, když se minulý měsíc sám začal přepisovat. Najednou se v něm objevily tajemné příspěvky popisující posvátné ruiny v arlathanském lese, v nichž je střežen artefakt legendární síly.

Strife na ně právě koukal. Stejně tak jeho dvojník na druhé straně. Oba ohromeni sochou elfí bohyně Ghilan'nainy držící křišťálovou figurínu hally – přesně jak stálo v deníku.   

„Co teď?“ bylo to jediné, na co se chtěl zeptat svého druhého já. Odpovědi se nedočkal. Za dvojníkem se náhle objevila zubatá větev. Prasknutí dřeva dalo jeho druhému já chvilku na to, aby se vrhl do houští... a tehdy Strife pochopil, že ho čeká stejný osud. Prásk! Jako nějaké bizarní déjà vu. Zapraskala za ním větev ostrá jako břitva, která ho málem propíchla. 

„Není skutečný,“ uslyšel hlas. „Spíš něco jako přelud. Nebo ozvěna.“ Strife se otočil a uviděl vlka, kolem něhož vyzařovala magická energie. Když záře ochabla, stála tam Irelin, jeho elfí společnice se zálibou v transformaci. „Stalo se mi to včera. Viděla jsem vlčí smečku. Všichni ti vlci jsem byla já.“

„Cože? Viděl jsem tě před hodinou.“

„Já tě neviděla už čtyři dny.“ Oba elfové na sebe hleděli se stejným pocitem hrůzy: byli svědky nějaké velmi staré magie. Pradávné magie. „Rychle, než pohasne. Doleva!“

Strife se rozběhl doleva v naději, že ona má nějaký plán. Stejně tak učinil jeho dvojník a oba tak na sebe upoutali pozornost krvelačných lesounů. Plánem podle všeho bylo sehrát roli návnady.

„Jsem návnada!“ Strife si hlasitě postěžoval. 

„Přece máš víc než jeden život! Sejdeme se v táboře!“ Poté, co mu Irelin odpověděla, vyskočila a proměnila se v obrovského orla. Jak Strifeové přitáhli pozornost nemilosrdných stromů, Irelin slétla a svými pařáty uchopila figurínu, kterou držela Ghilan'nain. Socha se odmítala snadno vzdát, ale to i Irelin. S naštvaným zaskřehotáním kořist vytrhla a zmizela kdesi na obloze.

Druhý Strife se vypařil. Lesouni umlkli. Kouzlo bylo zlomeno. Ale Strife poznal znamení, když ho viděl. 

V arlathanském lese se něco stalo.