Věčný plamen

Před 30 lety, v 9:22 dračího věku...

„No? Kvůli tomuhle jsi mě odtrhl od experimentu, Volkarine.“ Menší z nekromantů zachytila v klubku světla syčící příšeru z kostí a vysušených chrupavek. Jediným pohybem ruky ji roztrhla vedví. „Co ta zatracená věc chce?“

Emmrich Volkarin si upravil sponu na límci. „Bude to chvilka, Johanno.“

„Dobře.“ Johanna Hezenkoss se zamračila na lebku, kterou Emmrich držel v ruce. „Cokoli, co zastaví to vytí.“

Lebka začala ve svém výklenku v Kobaltové kostnici Velké nekropole vřeštět... nepřetržitě vřeštět. Jeden z hlídačů si toho všiml, informoval Smuteční hlídku a na její popud byla vyslána dvojice nekromantů.

Dorazili na rozcestí. Emmrich položil vřeštící lebku na podstavec. „Co za pohled na mrtvé by mohl--“

„Už jsi mi o té své studii říkal.“

„Tak pojď!“ Emmrich se otočil. „Co za vášeň pohání jednoho ducha nad ty ostatní? Jaká spleť myšlenek a citů vrátila tuto duši?“

„Mawkishovy žvásty.“

„Musíš uznat, že je to zajímavá variace na posedlost!“

Chodbou se rozlehl vřískot lebky.

„Je to jen nějaký nižší duch, který je příliš slabý na to, aby se stal démonem.“ Johanna se přikrčila pod zříceným překladem. Chodbu lemovaly sochy mrtvol. Stačil jeden její pohyb ruky a zelený světelný blesk se rozbil o vytáhlou postavu číhající na konci. Jak dopadla další salva, démon se v kouřovém oparu zkroutil. Zaskřípal zuby a zhroutil se do sebe.

„Tady. Pro ten tvůj mrtvolný šepot by to mělo být bezpečné.“

Emmrich zavřel oči. Ozval se šepot, a když promluvil, vzduch zavibroval. „Dechem a stínem. Nekonečnou nocí. Pověz nám, co tě pronásleduje.“

Lebka se zeleně rozzářila. „Rozděleni. Chlad. Dva hroby tam, kde by měl být jeden!“

„Kecy.“

„Johanno!“ Emmrich si odkašlal a otočil se zpět k lebce. „Řekni mi, co ti dopřeje odpočinek?“

„Vezmi tuhle... k potopeným černým stěnám... u stříbrných plamenů...“ Záře lebky se zachvěla a pohasla. Znovu se ozval uši drásající vřískot.

„Máš velký talent, Volkarine.“ Johanna jen nepatrně naklonila hlavu. „A zdokonalil jsi se v subastrálních projevech.“

Emmrich se radostně usmál. „Díky.“

„Ale co chce ta kvílející otravnost dole v Půlměsíčním chrámu?“

***

Emmrich se naklonil nad rakev obklopenou miskami se stříbrným ohněm. Položil lebku vedle těla staré ženy, skromně oblečené, ale ověnčené bílými růžemi. Vřeštění ustalo.

„Mathilde…“

„Tvá žena odešla pokojně, ve spánku, včera o půlnoci.“ Emmrich se usmál. „Záznamy potvrzují, že si také přála být pohřbena společně. Už nikdy vás nerozdělí.“

Ozval se povzdech. Zachvěla se stařenina ústa, nebo to byly tančící plameny?

Johanna si odfrkla. „Veškerá ta zuřivost... končící v dalším hrobě.“

„No, já ti nevím.“ Emmrich přejel rukou po zasněženém mramoru rakve. Taková trvalá náklonnost by se mi zamlouvala. Kromě toho jsi vydržela až do konce.“

„Někdo se musel postarat o to, abys během povídání s mrtvými nepřišel o hlavu.“

„Jsem vděčný i za trvalé přátelství.“

„Pche!“

V družném mlčení se vydali zpátky nahoru do Velké nekropole.