Smuteční slavnost

„Bylo nám deset. Lucanis si právě přečetl nějakou knihu o wyvernách a potom nemluvil o ničem jiném. Wyverny, pořád jen wyverny.“ Illario vyprávěl příběh s viditelným pobavením a působivým sebevědomím vzhledem k tomu, že visel přes Viagovo rameno a oběma nohama ani nedosáhl na zem.

Viago povzdechl a Illaria si na rameni posunul. Dorazili ke schodům do pokojů pro hosty.

Kasino patřilo rodu Cantori. Teia poslala služebnictvo domů. Všechna okna a zrcadla byla dočasně přikryta těžkým černým aksamitem, aby náhodou potulné duše nezabloudily. Stoly, kde se hrály karty a kostky, byly uklizeny a ozdobeny bohatými květinovými aranžmá z květů křišťálového smilování jako symbol rozloučení a embrie ke zklidnění zarmouceného srdce. Jejich vůně ulpěla na kůži a oblečení, ale přesto nebyla dostatečně silná na to, aby zakryla zápach kořalky linoucí se z Illaria Dellamorteho. Stvořitele, jehož byla Teia dlužníkem.

„Takhle jsem tam stál, posetý tolika ostny, že jsem se zachytával všeho, čeho jsem se dotkl. Lucanis byl od hlavy až k patě od bláta. Catarina jen nevěřícně zírala.“ Illario se zasmál.  Podlomila se mu kolena, anebo se prostě přestal snažit jít dál a zhroutil se na schody, přičemž s sebou strhnul Viaga.

Viago v duchu zaklel a pokusil se zvednout většího muže ze schodů. Hladký tmavý aksamit Illariova kabátu mu vyklouzával z ruky. Viago si přál, aby se bývali drželi plánu A: zdrogovat Illaria, aby se prospal v hale, a hodit přes něj nějakou přikrývku. Ale Teia ho těmi svými hlubokými tmavými oči uprosila, aby se o toho ožralu postaral a... Viago si povzdechl a znovu zaklel. Na okamžik měl jasnou a dokonalou představu, jak nechá chrápajícího Illaria uprostřed schodiště a odejde. Ale to by ho Teia zabila. Možná i osobně.

„Byl to můj bratranec, ale ve skutečnosti jsme byli jako bratři. Vždycky se dokázal namočit do nějakého problému. A já stál vždycky hned za ním, chápeš? Vždycky.“ Illariův hlas byl náhle plný emocí. „Teď už nemám nikoho, koho bych následoval.“

Viago si povzdechl, poté se přikrčil a s lehkým zaúpěním zvedl Illaria ze schodů.

„Měl jsem to být já.“ Illario teď zněl hořce. Monolog se blížil ke konci. Opakoval svou řeč jako herec zkoušející hodiny v přízemí na obzvlášť nesnesitelnou hru. Jeho klid se vytrácel a vypadal čím dál víc, jako by bojoval se stádem druffalů a prohrál.

Viago se vypotácel po schodech nahoru a zašmátral po dveřích do nejbližšího pokoje pro hosty. Na okamžik se obával, že bude muset otevřít zámek paklíčem, ale dveře se otevřely. Odtáhl Illaria k posteli a hodil ho na ni jako mrtvolu.

„Povídal jsem ti o tom, jak mě Lucanis vzal na lov wyvern?“ Zeptal se Illario, když Viago smáčel kapesník několika kapkami z jedné ze svých lahviček. Než mohl začít s dalším osobitým vyprávěním, Viago přikryl Illariův nos a ústa látkou a uspal ho.

„Jindy.“ Odpověděl Viago. A odešel z místnosti.